Na začátek, abych vás uvedla do kontextu, povím vám v krátkosti můj příběh.
Jsem Nikča a je mi skoro 26 let.. jo, to je přesně ten věk, ve kterém většina vašich přátel dokončí školu a začnou si pořizovat nejrůznější tvory jako jsou psi, partneři, děti apod. Jak už správně tušíte, to není můj případ. Mou největší odpovědností jsou dvě malé zvířatka, morčata se jim říká.
Ale k jádru věci - jednou jsem si řekla: "Měla by ses postavit na vlastní nohy, Nikčo, postav třeba dům!" Jenže pak si člověk sáhne do kapsy a zjistí, že ikdyž došmátrá až ke kotníkům, nic moc si za svůj studentský život dovolit nemůže. Ony tady jsou ale banky a banky půjčí lidem peníze, to je hezká představa, že vám někdo dá 3 miliony a můžete si koupit třeba mini byt v Praze ne? Alespoň do chvíle, kdy zjistíte, že budete posílat peníze každý měsíc po dobu 30ti let pryč a přeplatíte majlant. V ten moment se vám zježí chlupy i tam, kde je nemáte.
A to byl ten moment, ve kterém jsem si řekla, že takhle žít nechci.
Tou dobou jsem již měla za sebou nějaký ten rok života v zahraničí. Víc než rok života s jedním kufrem, protože nikdo nechce připlácet za zavazadla, žejo! Po nějaké době jsem zjistila, že je to vlastně vše, co k životu potřebuji. Nepotřebuji miliardu pánviček a hrníčků nejrůznějších tvarů a nedejbože, aby k sobě všechny věci neladily! Bohužel, žijeme v dobách instagramových, kde se na nás ze všech stran chrlí perfektní profily lidí s perfektním životem a i to nás podprahově ovlivňuje - v nakupování neustále nových "trendy" věcí, protože je prostě nutně potřebujeme. Teď vám sdělím největší tajemství světa - nepotřebujeme! I když si myslíte, že jo, tak ne. =D Samozřejmě není mým cílem, abyste si už nikdy žádnou věc nekoupili, ale abyste si u nákupu třeba jen jednou v životě na mě vzpomněli a zeptali sami seme: "Vážně se bez této věci neobejdu, nemůžu si ji půjčit nebo pořídit z druhé ruky?". Tahle otázka pomáhá mně při (ne)pořizování nových věcí, ale klidně můžete tento odstavec ignorovat. =)
Každopádně jsem si z toho odnesla důležitou informaci, k životu nepotřebuji obrovský prostor. Kde teda chci ale bydlet? Když si koupím mini byt, budu chtít žít na jednom místě po zbytek svého života? To byly otázky, na které jsem nedokázala odpovědět. A tak přišel na řadu můj kamarád, strýček jménem Google. Již dříve jsem koukala po maringotce, kterou si opravili naši.. Ale ejhle, z googlení maringotek na mě vyskočil malinký domeček na kolech! Byla to láska na první pohled!
K tomu jsem samozřejmě jako správňácká dcera potřebovala požehnání, a tak následovalo roční ukecávání našich, až mi konečně řekli své ANO! Já budu stavět barák!
